Umění je tak velké, že vyplňuje celého člověka.

Gustav Klimt

29. září 2008 v 17:10 | susanne |  secese


 



Antoni Gaudí y Cornet

9. června 2008 v 18:33 |  secese
25. 6. 1852 - 7. 6. 1926
Narodil se v Katalánsku v městečku Reus nedaleko Barcelony v roce 1852. V pubertě ho rodiče poslali do Barcelony do školy ve které vůbec nevynikal. Jediné co mu šlo byla geometrie. Pro spolužáky to byl jen blázen, co si pořád maluje. Z blázna se stal student architektury, který později vynikal ve svém oboru. Brzy po škole už mohl realizovat to, za co byl při studiích hodnocen jako podprůměrný! Školu sice zakončil známkou výborný, ale jeho výkres byl tak neotřelý, že ředitel údajně pronesl: "Vychovali jsme buď génia, nebo blázna..." Velmi brzy si vydobyl věhlasné postavení v celém Španělsku, dostával luxusní zakázky a neměl příliš problémů s financemi, jako mnoho jeho souputníků. Mohl si vymýšlet a popouštět uzdu své neobyčejné fantazii, která mu mimo jiné komplikovala život při studiu architektury. Gaudí ale nebyl revolucionář, jen se narodil do příznivé doby, kdy měli lidé plné zuby upjatého klasicismu a ve snaze negovat starý styl se vrhali na vše rozevláté a svobodné. A Barcelona v té době, velmi bohaté a významné město, byla skvělý inkubátor začínajícího umělce. Mladý architekt byl protipólem vlastní skromnosti ve stáří. Gaudí s hustými blonďatými vlasy, modrýma očima, obarveným vousem a kloboukem prvotřídní značky nemohl v Barceloně konce devatenáctého století zapadnout v davu. Byl ozdobou intelektuálních debat v kruzích barcelonských radikálů. Silně cítil katalánský původ a během celého života používal jen tento jazyk. Komplikoval tím situaci spolupracovníkům, kteří si na schůzky s architektem museli brát překladatele, ale zůstal zatvrzelým Kataláncem do konce života. V té době zraje Gaudí s obrovským sociálním cítěním i sklonem k nacionalismu. Díky vyhraněným vlastnostem získává přízeň mnoha vlivných lidí v Barceloně a s tím i velmi zajímavé zakázky od mecenášů.
Na kamenolom překřtili obyvatelé Barcelony dům Casa Milá. Největší obytný dům, který Gaudí postavil, se podobá více skále s jeskyněmi než domu. Každé místnosti vtiskl neopakovatelný tvar. Stropy se vlní a zdi kácejí, z balkonů trčí kovové, bohatě zdobené kované secesní zábradlí. Dvorky se kónicky zužují směrem dolů a světlo proniká i do podkrovních místností. Vše na tomto domě, ač se to nezdá, je podřízeno funkčnosti. Pouze komíny na střeše, vypadající jako marťanské skulptury, mají více dekorativní charakter. Casa Milá byla dlouho terčem posměchu pro svou avantgardnost. Dokonce i stavební úřad obvinil Gaudího z porušení zákonů tím, že nechal trčet jeden sloup do chodníku. Chtěli ho nechat osekat. Gaudí souhlasil s tím, že na místo nohy dá ceduli s vysvětlením, kdo nechal stavbu zohavit. Úřad se zalekl, a sloup zůstal tam, kde je. Dnes je Casa Milá ceněna jako jedna z nejčistších secesních památek.
Další obytný dům je Casa Batló. Vnější zdi vypadají jako z kůže šedomodrého hada, sloupy jako sloní nohy a střecha jako ocas opancéřovaného ještěra.Gaudí tvoří živelně a původní návrhy se zakrátko stávají jen nezávazným plánem. Mění své představy v průběhu stavby a musí být v neustálém kontaktu s dělníky a řemeslníky. Casa Batló roste jako dynamická improvizace na téma bydlení a krásy. Nejmenší radost z Gaudího bujaré invence má samozřejmě stavební úřad, který objevuje místa neexistující v plánech. Velkou radost naopak projevují nekonvenční obyvatelé domu a davy obdivovatelů.
Pro barcelonského textilníka Eusebia Güella y Bacigalupi projektuje původně zahradní město pro honoraci Güellův park. Ke stavbě obytných domů ale nikdy nedošlo. Gaudí se prostoru zmocnil, jako by vytvořil jednu ohromnou plastiku obepínající celý kopec. Gaudí se choval při stavbě parku z dnešního pohledu vysoce ekologicky a předešel filozoficky i takové velikány, jako byl Picasso a Miró. Nejenže maximálně vycházel z možností terénu, ale také plně využíval materiálů ze stavebních bouraček, vyřazených vadných kachlíků. Odvážné viadukty, tunely, schodiště, obvodové zdi, bazénky i plastiky hadů a ještěrů rozvrstvil v terénu tak, že park připomíná pohádkově barevné bludiště. Sloupy protéká voda jako okapy, vsakuje se do porézního podloží a profiltrovaná ústí do bazénků. Předlohou pro dokonale pohodlný profil laviček byl nahý muž odlitý vsedě do sádry. Mozaikou zdobená architektura přitahující všechny kolemjdoucí, je slepená z tun nepovedených a rozbitých vyřazených keramických kachlíků, sestavených do zcela nových ornamentů a souvislostí. Obdivuhodný plášť betonových konstrukcí realizoval Gaudího spolupracovník Jujola. "Práce je možná jen na principech spolupráce a ta je možná jen na základě lásky," řekl Gaudí o stylu, kterým vytvořil všechna geniální díla. Jedinými obyvateli parku byli paradoxně nakonec jen Gaudí a jeho zakladatel Guel. Obytná část parku nemohla být realizována a říká se, že Gaudí, starý mládenec, roztrpčený nedokončeným dílem, vyháněl milenecké dvojice ze své fantastické rajské zahrady.
Architekt Gaudí tvoří v Barceloně několik staveb najednou. Žije a dýchá architekturou a ve městě dokončuje nezvykle čistou secesní sérii staveb, kterou nemá žádná jiná metropole. Jedna jediná stavba jej vtahuje jako vír a pohlcuje veškerý jeho čas. Osudovou a zároveň nejpompéznější barcelonskou zakázku dostal mladý architekt ještě předtím, než vešel ve známost. Sagrada Familia - kostel Svaté rodiny, měl být protestem katolické církve proti zesvětšťování. Ve svých jedenatřiceti letech získává Gaudí nejprestižnější zakázku, dílem šťastné náhody. Původně vybraný architekt Francisco de Paula del Villar, Gaudího učitel, se nepohodl s církví a odmítl stavět. Proč se Gaudí rozhodl pro stavbu katedrály nikdo neví. V mládí neprošel kolem kostela bez toho, aby si neodplivl. Ve stáří se stal aktivním katolíkem, proč nikdo neví. Gaudí byl tajnůstkář, který žil v soukromí jen se svou matkou. Gaudí vytváří katedrálu ve stylu novogotiky s maurskými vlivy, doplněnou karamikou a bohatám reliéfem. Zatím jen na prknech v ateliéru. Svou vizi se třemi fasádami - Zrození, Mučení a Zmrtvýchvstání představil veřejnosti až v roce 1908. Fenomenálnost stavby potrhují stometrové věže na hlavní fasádě. Věží je celkem 18 a všechny mají určitý význam. Reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Pannu Marii a největší Ježíše Krista. Dekorace obsahují mnoho liturgických textů jako Hosanna, Excelsis a na dveřích jsou nápisy z Bible v různých jazycích včetně katalánštiny.
Z mladého Gaudího, který si potrpěl na prvotřídní oblečení i společnost, je asketický muž zralého věku. Miluje obyčejné lidi a hlavně svou pompézně rozestavěnou katedrálu - Sagrada Familia. Bydlí v dílně u paty katedrály, střídmě jí a prostě se obléká. Všechen svůj čas věnuje architektonické milence, koriguje dělníky při práci a vymýšlí nevídané metody práce. "Oznámil jsem, že hledám předlohu osla pro reliéf na fasádu. Žádný, kterého mi přivedli, nebyl dobrý. Nakonec jsem ho uviděl u obchodnice s pískem. Těžkou hlavu měl sklopenou až k zemi - to je osel z Útěku do Egypta - opravdový," vykřikl Gaudí. A přemluvil majitelku, aby mu zvíře půjčila k odlití do sádry. "Prostá žena myslela, že zvíře nepřežije," vyprávěl architekt o svých nezvyklých metodách. Asi desetina chrámu je hotová a většinu plánů má Gaudí jen ve své hlavě.
Sedmého června 1926 se architekt vydává jako každý den na procházku do kostela sv. Filipa. Vychází prostě oblečen ze své dílny a ve městě ho porazí tramvaj. Taxikáři jej těžce zraněného odmítli naložit do auta. Mysleli, že mají co dělat s nějakým pobudou. Nakonec domnělého bezdomovce dopravili do špitálu pro chudinu, kde poznali miláčka Barcelony - Antonia Gaudího y Corneta. "Okamžitě vás převezeme do nejlepší nemocnice, mistře," konejšili ho, když se probral z mrákot. "Ne, chci být blízko obyčejným lidem," odpověděl Gaudí. Později skonal. Kilometr dlouhý smuteční průvod provázel Gaudího až k rozestavěnému kostelu Sagrada Familia kde je pohřben v podzemní kryptě.
Sagrada Familia - největší chrám secese - je kompletně dostavěn jen v hlavě geniálního tvůrce Antonia Gaudího y Corneta. Gaudího vizi dokončují pomalu dnešní stavitelé, ale práce bez mozku "krále secese" pokračují jen velmi pomalu. Jedíné plány, které Gaudí zanechal, schořely v občanské válce při ostřelování. Klíč v dostavbě je v především ve funkčnosti prostoru. Až po jeho rozluštění byla v roce 1985 dostavěna druhá fasáda. Bohužel místy nepodobná Gaudího dílu a myšlence. Celkové dokončení se plánuje na rok 2026 - 100. výročí Gaudího smrti.


Kam dál